Za všechny jsem vybral jeden komentář k článku "Česká televize příští rok vydělá na poplatcích 5 miliard" serveru iHNed z minulého týdne, který napsal kdosi s nickem karaalfons:
ČT je veřejnoprávní sdělovací prostředek. Co to je?
Divadlo je veřejnoprávní sdělovací prostředek, zrovna tak film a stejně
tak i noviny a knihy, různé výstavy a hudební pořady. Prostě všechno,
co se koná pro veřejnost a je kulturní, tak je veřejnoprávní. Je
otázkou času, kdy nám už v práci a důchodcům na poště budou strhávat
poplatky na film, noviny, výstavy moderního umění a na vystoupení
skupiny "Divoký Bill", protože je to kulturní a veřejnoprávní zážitek.
Navrhuji tak asi 1 000 měsíčně a každý rok zvyšovat o 100 Kč, vždyť
jsme přeci kulturní národ. A kdo není kulturní, a nemá snad peníze na
takové blbosti, tak se má odstěhovat do jiné země, kde političtí
představitelé ctí lidská práva a nechávají na svobodné libovůli
občanovi, za co chce a za co nechce v kultuře utrácet svoje peníze.
Vše, co se koná pro veřejnost a je kulturní, rozhodně není veřejnoprávní – snad leda veřejné. Vše, co se koná pro veřejnost, musí někdo zaplatit, a většina z aktivit "pro veřejnost" je také placena veřejností, ať už formou vstupného nebo nějak jinak. Taktéž televizní vysílání musí někdo platit; děje se tak v zásadě pěti způsoby:
– platba inzerenty (= televize obchoduje s předpokládanou pozorností svých publik – prodává reklamní časy, nabízí sponzoring apod.)
– platba daní (obvyklý způsob financování státní televize)
– platba koncesionářským poplatkem (způsob financování veřejnoprávní televize)
– platba přímá ("placená televize" – známým příkladem jsou kanál HBO, Pay-Per View, video-on-demand obecně, O2 IP TV apod.)
– platba prostřednictvím daru (u nás, nakolik je mi známo, dosud neexistuje, týká se zpravidla malých televizních stanic vysílajících pro menšiny, např. náboženských kanálů apod.)
U nás jsme se do roku 1991 setkávali s jedním, později se dvěma a následně se třemi těmito způsoby (takový rychlokvašený přehled o změnách českého televizního trhu naleznete na stránkách Dr. Milana Šmída louc.cz). Komerční formy vysílání jsou českému divákovi jasné (smutným faktem je, že je tomu tak díky Vladimíru Železnému a jeho pořadu Volejte řediteli). Nicméně Dr. Železný se ve svém pořadu nevěnoval přednáškám z politické ekonomie a své diváky neinformoval o vlivu inzerentů na mediální obsah. Ačkoli jsem dalek obviňování českých médií z vycházení vstříc inzerentům, zahraničních příkladů, v nichž zadavatelé reklamy docílili stažení článků, zrušení pořadů či likvidací osob, redakcí nebo celých titulů je celá řada1.
Ačkoli reklamní vliv v našich vodách není seriózně zmapován, české přísloví, či spíše rada "koho chleba jíš, toho píseň zpívej" nemůže alespoň určitou roli v komerčních médiích nehrát. To je jedním z důvodů, proč je důležité mít svobodné médium oproštěné od komerčních vlivů, médium veřejnoprávní.
Rozdíl mezi komerčními a nekomerčními médii je myslím obecně relativně zřejmý, důležitější je ale zdůraznit rozdíl mezi státní a veřejnoprávní televizí. Zatímco státní televize vyjadřuje zájmy státu, veřejnoprávní televize reprezentuje (má za úkol reprezentovat) zájmy koncesionářů. To je opravdu obrovský rozdíl. Politici, jako je Stanislav Gross2 nebo Václav Klaus, kteří se prakticky identifikují s heslem "stát jsem já", a tací, kteří volají po tvrdé restrikci médií a cenzuře, jako je Jiří Paroubek, prostě existují a existovat budou. Právě proto je status veřejnoprávního média, která si na státu, a jeho reprezentantech, politicích, uchovávají nezávislost, zásadní. Ostatně, jistě si pamatujeme dění okolo ČT v roce 2000. Bohužel tyto dva důvody k existenci nechápe ani vedení České televize (snad kdysi s výjimkou Iva Mathého), a co hůř, ani Rada České televize, RRTV a smutně proslulá Stálá komise pro sdělovací prostředky PSP ČR. Veřejnoprávní televize tak po řadu let bojuje s komerčními stanicemi o sledovanost a s politiky o nezávislost.
Česká televize bude letošní rok bez reklamy. Pro český reklamní trh je to v současném stavu trhu špatně – dojde k vyšší asymetrii trhu, z níž budou těžit především dvě komerční celoplošné televizní stanice, a ke zdražování. Pro televizi samotnou je to na první pohled dobře: do značné míry fixní rozpočtový výhled jí umožní efektivnější plánování, bude oproštěna od vlivu inzerentů a tudíž svobodnější. Ve skutečnosti bych nebyl tak idealistický: pracovníci, zejména zpravodajství, se přes noc nezmění, ani k lepšímu, ani k horšímu, a systém postupů vzniků mediálních formátů (mediální rutiny, nastolování agendy, gatekeeping apod.) také ne, čili kvalita zpravodajství zůstane pravděpodobně stejná. Zažitá soutěživost s televizí Nova o "koláče" bude trvat i nadále, protože ČT nadále usiluje prakticky denně o svou existenci, o udržení obou kanálů, o oblibu diváků. Předloni tak zrušila řadu formátů, pro které právě veřejnoprávní médium máme, jako byl pořad LeGaTo či Romale, a nabídla seriály, ktere by mohla s radostí produkovat kterákoli celoplošná komerční stanice. Naproti tomu si ale neváží úspěšných pořadů, například Uvolněte se prosím, jehož vysílací čas se rozhodla přesunout.
Ať je už však Česká televize jakákoli, vždy bychom měli společně usilovat o její zachování. Měla by se měnit, a to k lepšímu: tedy k "větší veřejnoprávnosti".
1 Jelikož inzerenti požadují pro své reklamy "Positive selling environment", v historii můžeme nalézt např. doporučení mediálních agentur nezadávat reklamu k pořadu stanice CBS Fania Fenelon o dívce přeživší Osvětim. Notoricky známým příkladem zániku listu z důvodu nezájmu inzerentů je dělnický deník Daily Herald, který zašel na úbytě přes čtenost 4,7 milionu (!) a náklad větší, než měly deníky The Times, The Guardian a Financial Times dohromady. Spor o náplň pořadu vedl např. Dupont, Coca Cola nebo u nás Sazka.
2 Který měl mimochodem tu neuvěřitelnou drzost obvinit média, že jej "odstřelila" na objednávku velkých inzerentů, kterým měl být trnem v oku. Bez komentáře.